Tajemství úspěchu našeho 12 letého vztahu

S manželem letos oslavíme 12 let spolu. A protože nás považuji za jeden z nejstabilnějších a nejšťastnějších párů, co znám, chtěla bych s vámi sdílet svá „tajemství úspěchu“.

Víte, co dělají vztahy? Co umí nejlépe? Umocňovat naše emoce.

Když mi kolega odřekne schůzku, budu asi trochu otrávená, ale zaplním si čas jinak. Když mi ale odřekne rande partner (a zvlášť na začátku vztahu), spustí to ve mně dost možná vnitřní monolog vlastních pochyb a strachů. „Tak on mi odřekl rande? To si mě jako neváží nebo co? Práce je pro něj důležitější? Co to o něm vypovídá? A co to vypovídá o mně?“

Vztahy jsou tím nejlepším kurzem osobního růstu. Pokud to dovolíme a otevřeme se tomu. Proč? Protože když jsme zamilovaní, chceme se stát tou nejlepší verzí sama sebe. Najednou nic není problém. Objekt naší lásky chce podniknout výšlap do hor? To nevadí, že já mnohem radši vysedávám v kavárně a čtu si knížku. Koupím si vybavení a jedu s ním. Co bych pro něj neudělala, že? (A moje nohy mi pak za to ještě dlouho budou nadávat).

Když jsme zamilovaní, pečujeme o sebe, pracujeme na sobě, chceme být pro toho druhého neodolatelní. Ten opravdový osobní růst ale nastává ve chvíli, kdy zamilovanost opadne. A ona opadne. Najednou vidíme to, co jsme dříve vidět nechtěli. Co nám přišlo roztomilé nás začíná štvát. A my se musíme rozhodnout, jak s tím naložíme.

Pokud jsme si za dobu zamilovanosti vybudovali k tomu druhému silné pouto, tak se snažíme hledat cestu, jak spolu dál fungovat a žít. Můžeme se snažit toho druhého změnit k obrazu svému, ale velice brzy zjistíme, že tohle není funkční cesta. Způsobíme tím akorát to, že se náš milý začne cítit nepřijímaný a začne se před námi uzavírat a vzdalovat se nám. Můžeme ze vztahu odejít. Ale velice pravděpodobně v dalším vztahu najdeme ty samé věci, které nám vadily v tom předchozím, akorát v bledě modré.

A nebo se zaměříme na sebe. Na to, co v nás chování toho druhého vyvolává za emoce. A vezmeme to jako příležitost k poznání sebe sama. Začneme zkoumat, co nám ty situace mají říct o nás samých. Na jaké čudlíky nám to mačká. A jak s tím můžeme sami v sobě pracovat. Většinou totiž pokud v nás chování nebo věty někoho jiného vyvolají silné emoce, zrcadlí nám to něco v nás. Ať už nezpracované věci z dětství, pochybnosti o nás samých, přejatá přesvědčení nebo útok na naše hodnoty.

To je to, na čem ve svém vztahu k muži, ale i dětem neustále pracuji. Zvědomování si toho, co mi situace, které mě rozčilují (a že jich s dětma je), říkají o mně samotné.

A co odpovídám, když se mě někdo ptá na ingredience šťastného vztahu? Kromě převzetí plné zodpovědnosti za sebe ve vztahu jsou to pro mě tyto věci:

Humor – nebrat se tak vážně a co nejčastěji se spolu smát, vytvořit si svůj vlastní humor, který nás pojí. Ten, kterému nerozumí nikdo jiný, jen my dva nebo my a naše děti.

Týmovost – fungujeme jako tým, víme, co jsou naše silné stránky a slabiny. Když už jeden nemůže, nastoupí ten druhý. Když nemůžou oba, přežíváme společně.

Podpora – znám sny, přání a vize toho druhého a podporuji ho na cestě za jejich dosažením. Nedávno jsem viděla díl Cinema Therapy, kde probírali, proč jsou Weasleyovi z Harryho Pottera tak skvělá rodina. Jeden z důležitých aspektů byl ten, jak se vzájemně podporují. Všichni vědí, že Arturova záliba v mudlech není nijak přínosná a dostává je často do potíží, přesto ho v tom podporují. Protože ví, že pro něj je to důležité.

Sdílené hodnoty – kdysi jsme si s kolegou dělali legraci, že založíme seznamku, která bude stát na společných hodnotách. Společné hodnoty jsou podle mě mnohem důležitější, než společné zájmy. Spousta lidí ovšem nezná ani své vlastní hodnoty, natož pak hodnoty toho druhého. Skvělý tip na společnou aktivitu, popovídejte si o nich.

Společná vize – hodně podobné jako sdílené hodnoty. Kam v životě směřujeme? Kde se naše vize prolíná a kde se míjí?

Malé radosti – stejně jako šťastný život, tak i šťastný vztah není o velikých gestech a událostech. Je tvořen každodenními nepozorovatelnými maličkostmi a rituály. Když vařím čaj nebo kávu sobě, nabídnu ho i tomu druhému. V obchodě mu koupím jeho oblíbenou mlsku. Každý den se obejmeme. Každý den se za něco pochválíme.
Naslouchání – alfa a omega pro to, abychom mohli naplňovat vše výše uvedené. Problém komunikace je, že většinou, když posloucháme, rovnou se nám v hlavě formuluje odpověď. Posloucháme, abychom odpověděli, ne abychom porozuměli. Často se setkávám s tím, že se člověk začne zajímat o vlastní seberozvoj. Začne poznávat sám sebe a je z toho tak nadšený, že chce to samé dopřát svému protějšku. A tak na něj začne chrlit jednu chytrou otázku za druhou. Jenže ten druhý na to není připravený, není mu to příjemné. A pak vzniká akorát napětí. Pokud se chcete doopravdy posunout a něco o tom druhém dozvědět, praktikujte naslouchání. To opravdové. Naslouchejte s dětskou zvědavostí. Všímejte si řeči těla, mikroneverbálních výrazů a jen pozorujte. Bez hodnocení, bez soudů, jen tu pro toho druhého buďte. Je to extrémně náročné, ale ohromně vás to posune.